DOKÁŽETE PŘIPUSTIT?

Dokážete připustit, že jste součástí absolutní dokonalosti?

To, že jste vyhráli závod s milionem jiných spermií ještě před tím, než jste se vůbec narodili,
Vás předurčilo k tomu, že máte žít výjimečný život…

Na světě neexistuje druhý člověk, který by byl stejný jako vy. Z tohoto pohledu jsme se už jako dokonalí narodili a po celý život také zůstáváme. Jen jsme se pod vlivem výchovy rodičů, našeho okolí a nastavení společnosti, naučili srovnávat s ostatními. Přitom každý máme do vínku danou jinou výbavu a ta je u každého jedinečná a nezaměnitelná.

V životě není potřeba se srovnávat s ostatními, protože každý máme v tomto životě jiné poslání a naším úkolem je hledat, kde se budeme cítit dobře. Někdy se ovšem stane, že nám do cesty přijde ne-moc. Nepřijde ale proto, aby nám pokazila naše plány, je tu proto, aby nás zastavila a pomohla nám vrátit se zpět na naši cestu, protože jsme se evidentně někde ztratili… 

Naše duše (mysl, srdce) nám totiž za každou cenu a v každé situaci ukazuje jen tu správnou cestu, ale my často hlas svého srdce neposloucháme a pod tíhou vnějších okolností děláme věci, které si myslíme, že dělat musíme, případně se chceme někomu zavděčit nebo máme strach udělat něco jinak, než se to “žádá”. A v této chvíli nám vůbec nedochází, že tím, že děláme něco, s čím vnitřně nesouhlasíme, ubližujeme především sobě.

Naše tělo je jeden velký zázrak a za mě bychom mu měli každý den alespoň jednou poděkovat. Bez těla bychom totiž nebyli bytostmi, které mohou cítit, prožívat, vnímat… Vše, co každý den děláme a prožíváme považujeme víceméně za samozřejmost, ale to, že se ráno probudíme  (a případně nás dokonce nic nebolí) - to je zázrak, nikoli samozřejmost.

Tak například ani v roce 2022 nedokážeme vyrobit robota, který by uměl dokonale napodobit lidskou chůzi – tak úžasný mechanismus máme k dispozici… Tak k němu jako k úžasnému pojďme přistupovat… Vždyť vděk ještě nikomu v životě neublížil, naopak, úcta k našemu tělu a životu se nám mnohokrát vrátí v dobrém zpět.

 Pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls…
Vše ostatní už má řešení…

Naše tělo má s námi ale opravdu velkou trpělivost. Nejdříve zkouší jen naznačovat, ale pokud to stále nechápeme, nemá jinou možnost, než nám na nesoulad mezi tím, co cítíme a tím, co děláme, poukázat nějakými fyzickými projevy – nemocí. Většinou jsme totiž schopni reagovat až ve chvíli, když nám naše tělo vypoví službu. Teprve potom jsme ochotni začít zjišťovat, co nám vlastně je a hledáme pomoc. Téměř nikoho nenapadne, že hlavní příčina není v tom samotném ne-mocném orgánu (to už je jen následek), ale že prvotní problém vznikl někde v naší mysli, v tom, že jsme přijali řešení, se kterým “vnitřně” nesouhlasíme, ale přesto jsme to “udělali”.

Logicky nechceme mít žádné zdravotní problémy, ale k tomu je třeba také aktivně přistupovat... A tady nastupuje nejdůležitější část a to, co říkal už Seneca –Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se….

Tady si musíme sáhnout každý do svého svědomí… Jsem ochotný se aktivně podílet na svém uzdravení nebo je moje zdraví problém lékařů? Jsem ochotný ve svém životě udělat změny nebo jsem oběť okolností a mě se to vlastně netýká?

Pokud je naše chuť uzdravit se opravdová, uvědomujeme si, že stav, ve kterém jsme se ocitli je důsledek našich rozhodnutí (byť myšlených s tím nejlepším vědomím), jsme ochotni přijmout zodpovědnost za svůj život a opravdu chceme změnu, pak jsme na nejlepší cestě k uzdravení.

Existují pouze dva dny v roce, kdy nemůžeme udělat vůbec nic. Jedním je včerejšek a druhým zítřek.
Protože je dnešek tím správným dnem, kdy má člověk milovat, konat a žít. Dalajláma